Umění naslouchati

Bylo nebylo. Byla jedna… já vlastně nevím jak začít. Ten rozjezd mě vždycky ničí. Než něco smysluplného vytvořím, uteče mi niť příběhu. A když už konečně tu niť chytnu a začnu s pomocí ní soukat osnovu příběhu, ztratím člunek, pointu mého příběhu a jsem vlastně tam, kde jsem začal. O pár hodin starší (nemůžu bohužel říct, že moudřejší) sedím s prázdným papírem před sebou . Postupem času se plní koš po mě pravici, aby posléze nezadržitelně přetekl. Editor mi posléze hrdě sdělí, že jsem již napsal 85 slov. Prázdných slov, slov nemajících obsah ani formu.

Stejně tak, jako většina sdělení jímž nás bombardují naši blízcí a vzdálení. Jsme zavaleni lavinou slov, vět a významého mlčení. Tisíce slov a denně útočí na naši nebohou kůru mozkovou. Slov, která dávno stratila svůj význam a stala se jen bezvýznamnou kulisou našeho života. Buší na bubínek, rozechvívají kovadlinku. Náhle se v té záplavě písmenek a číslic cosi objeví. Malinký ostrůvek zoufalství. Tiché volání o pomoc. Podprahový signál, který není slyšet. Ale je tady. A my ho slyšíme. postupně sílí a zatlačuje vše do pozadí. Najednou ucítíme, že někdo nás volá o pomoc. Tichounce a ve skrytu, s obavou z nevysloveného.

Zmocňuje se nás nepokoj, cítíme, že něco není v pořádku. Jenže co? Kdo tu vlastně volá o pomoc? Nezdá se nám to všechno. Silou vůle se přesvědčujeme, že se nám to jen zdálo, nepokoj mizí někam do dáli a na náš mozek se znovu vrhá lavina slov. Jenže červíček pochybností již začal svou zkázonosnou činnost, již zahájil destrukci našeho pokoje a vyrovnanosti. Znovu v té záplavě slov slyšíme onu prosbu plnou tichého zoufalství. Nervózně se rozhlížíme kolem sebe. Kdo nás to vlastně volá? A volá to nás? Nezapletli jsem se do nečeho, co jsme neměli slyšet? A hlásek sílí a je slyšet stále více a více. A najednou s překvapením slyšíme své jméno. Znovu a znovu otáčíme hlavou jako holub na báni a hledáme onu spřízněnou duši, duši jenž nás zoufale volá. Rozeběhneme se, ale ať bežíme kterým chceme směrem, k onomu tajemnému hlasu se nepřiblížíme ani o metr. A pak náhle ten hlas poznáme, úžasem ztuhneme v kus ledu. Náhle si s hrůzou uvědomíme, že ono volání se vytrácí a slábne. Je stále tižší a nesmělejší a až v jednom krátké záblesku zmizí docela.

Zaplaví nás povodeň pochybností. Opravdu jsme ten hlas slyšeli? Opravdu volal nás? Třeba nás ošálilo jen naše podvědomí. Možná to byl jen sen. Nebo ne? Copak už nedokážeme vyslyšet své blízké, když nás volají beze slov. Copak už nepoznáme, kdy je jim ouzko, kdy volají o pomoc. To radši schováme hlavu do písku a děláme, že jsme nic neslyšeli? Čeho se vlastně bojíme? Že budeme podivíni, kteří nezištně pomůžou? Že jsme dobře nerozuměli onomu volání o pomoc? Radši se budeme řídit heslem, kdo nic nedělá, nic nezkazí? Stojí vlastně onen člověk o pomoc? Vždyť nás volal beze slov. Zda se, jak by jsme ztratili schopnost empatie, umění vcítit se do pocitů toho druhého. Jenže ani druhá strana nám to neusnadňuje, jako by se styděla za své city, za svou nemohoucnost a zoufalství. Jako by se bála přiznat, že je v koncích, že potřebuje naši pomoc.

Skrýváme naše city, schováváme své nedostatky. Bojíme se vyjádřit své touhy a obavy, schováváme se za prázdná slova, nic neříkající fráze. Tvaříme se, že vše je v pořádku, ačkoliv naším nitrem zmítají bouře. Své zoufalství schováváme za hloupé vyčtené věty z knih stejně hloupých a bezobsažných. Copak jsme zapoměli, že toho druhého nemilujeme pro jeho dokonalost, ale pro ty drobné nedostatky. Trošku hlasitější smích, rozcuchané vlasy, lehounká paličatost. Ne ty naše skvělé a neocenitelné vlastnosti, ale ty naše malinké škobrtnutí, ta odvaha si to přiznat, že nejsme tak dokonalí a na druhou stranu schopnost se oddat sobě navzájem, to je to, co nás k sobě přitahuje. Přesto se toho bojíme. Zalézáme do svých ulit, do těch skořápek i se svou bolestí a strachem. A zalezlí v těchto skořápkách se svým zoufalstvím neslyšíme ona tichounká volání o pomoc. Sami voláme o pomoc, ale nejsme si jisti, jestli chceme, aby nás někdo slyšel.

Vylezme z těch ulit našich zmatků a zoufalství. Chytněme onoho člověka, kterého v duchu prosíme o pomoc, chytněme ho za ruku. A nebojme se mu říct o pomoc. To tiché bezhlasé volání slyší málokdo a ještě míň lidí mu porozumí. Nehrajme si, na něco, co se nám z duše příčí, na něco, co ve skutečnosti nejsme. Buďme taky jednou svoji.

Nebudete litovat.

Rubriky: Co se děje, Zamyšlení | Napsat komentář

Nebe, peklo, ráj

Motto:
Umře hříšník a přijde do pekla. Hned u brány se ho ujme usměvavý, žoviální ďábel a ptá se, do kterého oddělení by chtěl přijít a protože trochu zmatený hříšník neví, vezme ho na exkurzi. Otevře první oddělení, kde probíhají nevázané sexuální orgie – všude nádherné ženské, souloží se ve všech myslitelných pozicích a počtech – a všichni chlapi jsou neustále při síle, nikdo se nikdy neunaví. „Tady jsou záletníci“, vysvětluje ďábel a vede nováčka do dalšího oddělení, kde zase probíhá velkolepý flám. Všichni pijí, sklenice nejsou nikdy prázdné a oni se nikdy neopijí. „Tohle je peklo pro pijáky“, říká ďábel. Otevře dveře do další části, kde se zase holduje hazardu – karty, ruleta, kostky, a každý stále vyhrává. „To je oddělení pro hráče“, povídá ďábel. A jdou tak dál a dál. Pak otevře poslední dveře – a za nimi peklo, jak se o něm vypráví – rohatí čerti přikládají pod kotle, píchají nebohé hříšníky vidlemi, všude ve rozléhá křik a nářek trýzněných. „Tohle je peklo pro křesťany“, provídá ďábel. Pokrčí rameny a skoro omluvně dodá: „Voni to tak chtěli…“

Mám takový malinkatý sen. Jsem zase malý kluk, je mi pět let a právě jsme se přestěhovali do Poruby. Je časné letní ráno, slunce je ještě schované za haldami a ticho nočního města přerušují jen ojedinělé trylky ranních ptáků. Jdu s babičkou a dědou polní úvozovou cestou od sídliště kolem bývalého statku dolů. Dolů, k Bytostavu, kde na nás už čeká nasvícená lokálka. Průvodčí zapíská, tramvaj zacinká a za typického hukotu převodovky se rozjížíme do potemělého Svinova. Míjíme setmělé Slunko, s ohlušujícím pískáním projížíme rozmáchlým obloukem u kostela, ze tmy se na chvilku vyloupne budova mojí školky. V další okamžiku za náma mízí parčík a před námi se rozevírají majestátní budovy nádraží místní dráhy. Z vlakového nádraží se v nesmělém úsvitu zvedají kotouče kouře, ozývá se pronikavé pískání parní lokomotivy. Na opuštěném nástupišti stojí výpravčí a netrpělivě nás pohání. Přitisknu nos na okno a pomalu se supěním opouštíme nádraží. Najednou pod našimy koly zaduní most přes Bečvu a vjíždíme do sluncem zalitého Přerova. K mému velikému smutku nám odpojí krásnou parní lokomotivu. Ale moc dlouho nesmutním, protože kolem okénka se mihne zelená Bobina. A za chvíli mohutné škubnutí a dunění kol nám dává na vědomí, že opouštíme město.  Za okny se míhá krajina a slunce stoupá výš a výš. Přede mnou se rozvírá majestátní panoráma matičky měst, na chvíli přerušené tmou tunelu. Za chvilku se skřípěním zastavujeme v ohromné dvoraně. Okouzlen stojím a pozoruji neuvěřitelný mumraj lidí a vlaků. Děda mě bere za ruku a jdeme ven před budovu. Přijíždí mohutný Krasin, na tyči vlekoucí ponorku. Kodrcáme se přeplněnými ulice, lidé nastupují a vystupují, jen my jedeme stále dál. Nad námi se tyčí majestání oblouky Negrelliho viaduktu, pod nima se to hemží autobusy. Jdeme na nástupiště a sedáme si do starého autobusu. Nedočkavostí poskakuju, už abychom byli na Mělníku, čeká tam na mě druhá babička. Z jízdy si zapamatuju jenom most přes Labe a už netrpělivě vyhlížím silietu mělnického zámku na kopci. Konečné podjíždíme lanovou dráhu cukrovaru a se supěním vyjíždíme poslední kopec na náměstí. Utíkám dolů ulicí a u žlutých dřevěných vrátek se na mě culí mělnická babička, v ruce drží misku jahodového kompotu. Vedle ní stojí vysoký kudrnatý pán, kterého jsem nikdy neviděl. Poznávám ho na první pohled. Táta. Konečně už jsme všichni spolu a už nás nikdo nerozdělí. Konečně jsem našel svoje nebe.

Ano, peklo i nebe máme takové, jaké chceme. Já už mám své vysněné nebeské peklo, nebo pekelný ráj. A je vlastně jedno, jak tomu říkáme. Ale ještě se tam nechystám, chci mít své nebe tady. A hodně dlouho.

Rubriky: Jiskření | 1 komentář

Bezčasí

nadejejBezčasí. V hlavě se honí myšlénky divné a ještě podivnější. Najednou je čas se na chvilku zastavit, ohlédnout se. Udělat si takovou malou inveturu duše. A výsledky nejsou moc veselé. Mám takový divný pocit, jako bych teprve teď dospěl, teprve teď vidím svět trochu jinak. Vidím věci, které jsem neviděl, které jsem ani vidět nechtěl.

IMG_20121231_103719Bezčasí. Dalo mi možnost se nad sebou zamyslet. A moc mi to radost neudělalo. Celý život jsem se choval jako malé nemilované děcko snažící se zavděčit všem okolo. Neschopné poznat, co je důležité. A místo toho, abych podpořil ženu, snažil jsem se vyhovět ženě i matce. Nejde to. Opravdu to nejde a byla to jedna z IMG_20121017_102352těch věcí, které vedly ke katastrofě. Vždycky jsem chtěl být se všemi kolem zadobře a většina toho neuvěřitelně využívala. Ochotně jsem pomáhal a při tom mi utíkali důležitější věci. mnohem důležitější. Zanedbával jsem vlastní život a život svojí rodiny. Sem tam jsem dokonce zapoměl na výročí svadby, narozeniny. Nejsem na to hrdý. Ne, nejsem

IMG_20120922_124002Bezčasí. Strašný a mučivý stav duše i těla. Něco krásného končí, rozpadá se, protékává vám jako pouštní písek mezi prsty. Marně se snažíte zachytit poslední zrníčka, tichounce a neodvratně se snáší k zemi. Chytáte se imaginárních stébél naděje. Bezhlase a zoufale voláte o pomoc, která nikdy nepřijde. Nikdo vás neslyší, nikdo se ani neotočí. Je to všechno jen na vás.

hrosiciBezčasí. Prázdný byt plný krámů a rozházeného prádla. Sušák na prádlo v obýváku. Povlečení na zami vedle špinavých bot. Hory neumytého nádobí. Přetékající koš na odpadky. Nevypnutý počítač. Předložka v koupelně černá jak vaše myšlenky. S bílými putínky naděje. Naděje nesměle se schovávající v pečlivě urovnaných ručnících. Až pedanticky vyčištěném umyvadle. Malinká a zoufalá naděje schovaná ve dvou nových lampičkách. Naděje vykukující z malých barevných hrošíků od dětí. Naděje, že to bezčasí jednou skončí.

IMG_20130122_164538Bezčasí. Je začátkem, příslibem. Něčeho nového. Krásného. Milého. Něžného. Nevím. Zatím hledám sám sebe. Ztratil jsem se v tom prokletém bezčasí. A těžko hledám cestu zpět. Marně se snažím odrazit ode dna, žádné nenacházím. Ale nade něco prosvítá, malá hvězdička naděje. Nesmím ji nechat uniknout, nechci už dále být v tom bezčasí. Je mi tu smutno, jsem tu sám. Pomůže mi někdo?

DSC04662Bezčasí. Něco krásného končí a něco nového začíná. Říká se to, ale já nevím. Doufám a plavu vzhůru za to blikající hvězdičkou, tím mojím symbolem naděje a štěstí. Lásky a porozumění. Hvězdičko, počkáš na mě? Neuplaveš mi? Už nechci to proklaté bezčasí.

Rubriky: Co se děje, Zamyšlení | 1 komentář

Odcházení

Odešel jsem. Mám zlomené srdce, prázdno v duši a pustý nový byt. Možná silná slova, ale ji mi nesmírně smutno. Jsem sám.

Sám. Po spoustě let společného života se něco stalo. Stále svou ženu miluji, a asi nikdy nepřestanu. Mám ji příliš hluboko pod kůží. To se nedá vymazat ani zapomenout. Já ani nechci. Chci si uchovat krásné vzpomínky na společně prožitý život. Vše krásné, co jsme spolu prožili, vše nádherné. Náhodné seznámení po nevydařeném silvestru, zimní koulovačku v drahém kožichu. Desítky a desítky výletů. První svádění, nesmělé dotyky. První trochu nešikovné políbení. První milování. Tisíce a tisíce nádherných vzpomínek, které si chci uchovat. Narození dětí… pokračoval bych do nekonečna.

Stále si nedovedu vysvětlit, co se stalo. Najednou jsem se nedokázal bavit se ženou, najednou jsem nevěděl, co jí říct. Nedokázal jsem jí říct, jak jí miluji. Nedokázal jsem ji pohladit, ačkoliv jsem po ní nesmírně toužil. A bylo to čím dál tím horší. Sám sobě jsem se hnusil. Nedokázal jsem jí přijít na oči, jak jsem se styděl. Marně jsem hledal záchranný kruh, topil jsem se a spása nepřicházela. Nikdo mi nepodal pomocnou ruku, nikdo nehodil kruh, nikdo nic neviděl. Už jsem s tím nedokázal žít, nedokázal jsem pohlédnout ženě do očí, abych se nestyděl. Její láska ke mně pomalu vyhasínala. Trápili jsme se všichni, nejvíc děti. Nakonec jsem to nevydržel a odešel. Nevím, jestli jsem udělal dobře nebo ne. To snad ukáže čas. Nevím.

Takový tichý smutný konec …

Rubriky: Jiskření, Zamyšlení | 3 komentáře

Poďme sa zachrániť

Abych pravdu řekl, jsem na tom všelijak, jen ne dobře. Něco jsem udělal a nevím, jestli dobře. Je to těžko říct, současný stav je jen řetězec událostí, které se staly a které už nedokážu zvrátit. Vím, že jsem spoustu věcí zvoral, nepovedlo se, za některé se vyloženě stydím. Bohužel, stalo se.

Nějak se ohlížím a přemýšlím, jestli tu sebedestrukci nemáme zakódovanou v genech. Člověk se může snažit, a přesto výsledek není takový, jako očekával. I ty nejlepší úmysly nedopadnou dobře. Proč? Kde se vlastně stala chyba? Těžko říct. Občas se mi stává, že něco chci udělat. Vím, co bych měl udělat a přesto udělám něco úplně jiného. Proč jsem to vlastně udělal jinak a ne, jak byl první popud? A stále to opakuji. Pokaždé si říkám, udělej to a přesto udělám to, co mi našeptává rozum. A výsledek je dnes naprosto zničující.

A vím, že nejsem sám. Dokonce se obklopuji takovými lidni. Naše snaha neublížit, pomoct, být prospěšný a ohleduplný se vždy obrátí proti nám. Málokdy ze dvou možností vyberu správnou, nedokážu se rozhodnout. Připadám si jako ten Buridanův osel, který umřel hlady mezi dvěma otýpkami sena. Nedokázal se rozhodnout. Odkládám rozhodnutí na poslední chvíli, neustále ho měním a v okamžiku, kdy se nakonec rozhodnu, vím, že je zle. Nejpozději do pěti minut už přesně vím, co jsem měl udělat. A s běžícím časem je to čím dál tím horší. V okamžiku rozhodování se mi začnou vybavovat všechna moje špatná rozhodnutí a já jsem zase ztracen. Mozek se mi zablokuje v zoufalém hledání východiska. Které stejně nenalezne.

Snažíme se obětovat pro druhé. Ale naše snaha, naše pokusy jsou v lepším případě přijímány jako samozřejmost, v horším  jako schválnost či dokonce pokus ublížit. Ale já jsem nikdy nechtěl nikomu ublížit. Dělal jsem i to, co bych nemusel a stejně to nakonec špatně skončilo. Dnes už si nejsem jistý ničím. Dnes už nevím, jestli vůbec vidím skutečnost, nebo jen svá přání. Všechny jistoty se mi během posledních pár let zhroutily a nové už asi nejsou. To, co jsem považoval za štěstí, se změnilo už jen v zoufalou touhu a smutek. Obávám se, že vidím svět jen optikou svých přání.

Proč vlastně se neposloucháme? Proč neděláme to, co cítíme, že je správné? Co nás nutí udržovat stav, o kterém víme, že je zoufalý a zničující? Proč se ničíme zdánlivými jistotami, které nikdy jistotami nebyly, jen milosrdně zakrývaly skutečný stav věcí? Proč nemáme rádi sami sebe, aspoň trošičku. Vzdali jsme sebe, cele jsme se oddali tomu druhému a nezbylo nám nakonec nic. Jen pusto a prázdno. Jen denní rutina a odcizení. Bereme toho druhého jako samozřejmost a on nás vidí stejně. Proč máme pocit nenaplněnosti, proč máme pocit, že víc dáváme, než jsme dostali? Sakra, co je tu vlastně špatně? Máme ty sebezničující geny opravdu v sobě? Dokážeme se ještě vůbec zachránit? Copak se dá tak žít do nekonečna? Bez pohlazení? Bez lásky? Bez snů a splněných přání? Proč hledáme lásku tam, kde není? Proč žijeme s lidmi, kteří nám ubližují? Co nás vede k tomu, že pro toho druhého jsme schopni sebe zničit? Opravdu jsme si takhle představovali štěstí?

Naši předkové říkávali, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Děsí mě, že měli asi pravdu.

Snad ne…

Rubriky: Zamyšlení | 1 komentář

Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky

Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky
když jsem před tím posnídal trošku teplé žemle
a v dáli mě zdravila svými větvi jasan
vždacky takhle po ránu s přírodou si řvu!

Jipijipijipijou….jipijipijipijou….elois…elois

Onehdy sem po ránu točil klikou rumpálu
když jsme před tím posnídal trochu teplé vánočky
a v dáli mě zdravila svými větvi jedle
vždycky takhle po ránu s přírodou si jásám!

Jipijipijipijou….jipijipijipijou….elois…elois

Nesmrtelná píseň dua Š+G mi vždycky zvedne náladu. A když je mi ještě hůř, tak si dám jejich pasteveckou.

Popásal jsem letos ovce
Ovčákem mi svěřené
A to přímo na vozovce
Nepořádně změřené
A tak díky nedbalosti
Když kol auto přejelo
Zbyly z ovcí jenom kosti
Což se státi nemělo

Ale ne vždy zabere. Zvlášť, když myslím na nějakou paní, dívku či slečnu. To se mi vždycky vybaví krásná Miluška Voborníková a nesmrtelný duet s Jirkou Grossmannem.

Chtěl bych tě pozvati jednou
Na vycházku vlastivědnou
Která skončila by se v lese

Nad tímto návrhem věru
Byť by byl pronesen v šeru
Se slušná dívka votřese

A od krásné Milušky už není daleko k zádumčivosti a touze se schoulit v něčím klínu.

Jako kotě si příst a víčka mít zavřená
Únavou
Málo je míst kde staré lásky naráz
Uplavou
Jedním z nich je náruč tvá
A tudíž máš už znát
Že jak kotě si příst a víčka mít zavřená
Chtěl bych rád

Děkuji Vám, pane Jirko Grossmanne, vždycky mi to pomůže.

 

Jiří Grossmann, 20.7.1941-5.12.1971
člověk, který dokázal potěšit za svůj nespravedlivě krátký život nesmírnou spoustu lidí
na jeho humoru jsem vyrůstal a jsem mu za to vděčný

Rubriky: Pro radost | Napsat komentář

Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha

Každý z nás už narazil na svůj větrný mlýn. A odešel poražen. Já určitě. Mockrát. Někdy si připadám už zahořklý a bez iluzí. Jindy to bývá lepší…

Vlastně Donu Quijotovi závidím. Vytvořil si svůj svět a dokázal v něm žít. Měl svou krásnou paní Dulcineu, svého bujného oře Rocinantu a věrného panoše Sancho Panzu. Kolik z nás hledá svou Dulcineu? Jak rád bych se projel na svém koníkovi, nespoutaný se řítil lukama a lesy. Nedokážu to. Jsem občas malomyslný, občas i líný. Sním. Často sním. O krásných a pro mě nesmírně přitažlivých věcech. Sním o tom, co by mohlo být. Ale málokdy se odvážím své sny realizovat. Příliš jsem stál dodnes oběma nohama na zemi. Výchova, okolí, nic z toho mi nedovolilo své sny proměnit ve skutečnost.

Jenže čím dál víc si připadám jako můj oblíbený Don Quijote. Má Dulcinea netuší, že je mou vyvolenou, kůň se mi někde zaběhl a panoš, škoda slov, ten se mi asi pošklebuje v nejbližší krčmě. Je těžké si hrát na Quijota, ještě těžší je jím být. Chci si jen splnit své sny. Ale i ty větrné mlýny se už netočí a celý svět je vzhůru nohama. Nic už do sebe nezapadá a já se potácím od jedněch ruin mých snů ke druhým. Něco je špatně a ani Miguel de Cervantes y Saavedra by mi nepomohl. Připadám si jak nešťastník z románu Hlava XXII.  Netuším, jestli existuje vůbec nějaké východisko.

Je snadné si vysnít svou Dulcineu, ještě snadnější je ztotožnit si ji s reálnou postavou. Zvláště, když vám ona bytost připadá jak víla z pohádky, jako někdo, kdo snad ani nemůže existovat. Kdy po letech ke svému nesmírnému zjistíte, že víly nejsou jen v pohádkách. Okamžitě si začnete spřádat svůj snový svět a vyrážíte na první rytířskou výpravu. Nevadí, že o tom vlastně nikdo neví, ani Dulcinea, ani ze začátku vy sám. Je to úžasná jízda, svět se zdá rájem. Tušíte, že to neskončí dobře, ale za kousíček té naděje, za tím svým omamným snem pádíte dál dál a nikdy už nepřestanete. je to příliš opojné a ve skrytu duše cítíte, že se sny občas plní. A tak šlapete osaměle dál polní cestou, bez koně, bez zbroje i panoše, přesto nepřestanete. A ač se vaše paní usadila ve vysoké nedostupné věži ze slonoviny, vy ji dál budete ctít a milovat.

V každém z nás je kousek Don Quijota. Nebojme se ho najít. Vždyť sny, byť podivné i zvláštní, kouzelné i tajemné, ty se přece musí někdy splnit. Každý by měl najít odvahu si splnit svůj sen. I ten nejmenší, i ten, který se schoval do toho nejzapomenutějšího šuplíku. Protože, když si je nebudete plnit, budete si potom celý zbytek života vyčítat, že zrovna tenhle sen se vám mohl splnit. Radši chci být už zbytek života Donem Quijotem a i když skončím jak on, budu si moci sám před sebou říct, že jsem pro své sny udělal maximum. A ač ze mne teď mluví trochu zoufalství z nenaplněných snů, tak přeci jen i malinký pokus o přeměnu snu v realitu je stokrát lepší, než plané snění. Radši si nabít ústa, radši mít šrámy na duši, než nedělat nic, jen se utápět v sebelítosti.

Závidím vám, Done Quijote de la Mancha, nesmírně vám závidím. I když jste byl svému okolí pro smích, i když vás všichni měli za blázna, i když jste nakonec neuspěl, tak jste zvítězil. Dokázal jste jít za svým snem a nevzdat se ho. Ač byl nesmírně pošetilý a naivní, byl jen váš a nikdo vás nemohl od něj odradit. Každý máme svůj sen. Každý. Nabijeme si ústa, tělo budeme mít samý šrám a na duši pribude jizev. Ale sny nám za to stojí. Buďme každý aspoň malinko Donem Quijotem, udělejme to pro sebe.

Rubriky: Jiskření, Zamyšlení | Napsat komentář

Anděl se smutnou tváří

Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, prostě chlap. Ten se takovými podružnostmi přece nebude zabývat. Věděl jsem, že něco takového se sem tam vyskytuje, ale hlavu jsem si z toho nedělal. To je přece starost holek.

Jak jsem procházel pubertou, jen jsem se ujišťoval, že ji vlastně nepotřebuju, že je to zbytečnost. Pak jsem jí potkal, ale nepoznal jsem to. Prošla kolem mě v tanečních a zase zmizela. Ve své zaslepenosti jsem ji neviděl. Roky ubíhaly, přišla vysoká. Silácké řeči a extraliga v chlastání, na ostatní nebyl čas. Naštěstí jsem rychle zařadil zpátečku. Pak jsem potkal ji. Tam kde jsem to vůbec nečekal. Ale nedokázal jsem si jí vážit, nehýčkal jsem si ji a nepěstoval. Byl jsem si tak jistý sám ssebou, že jsem bezmyšlenkovitě přehlížel varovné signály. A tak jsem ji ztratil. Ač jsme žili spolu, byli už jsme každý sám. Nejprve se změnila v zoufalství, pak už zbyla jen lhostejnost se stopami nenávisti. Byl jsem omezený, neviděl jsem, jak se ztrácí a usychá.

Najednou jsem zjistil, že mi něco moc a moc chybí. Najednou mi chyběly letmá pohlazení. Něžné dotyky. V bytě byla zima. Chybělo mi povídání, zmizelo drobné pošťuchování. Neměl jsem se kde stulit, neměl mi kdo pofoukat utržené šrámy. Z postele se rázem stalo místo k přespání a ložnice byla ta místnost, kde spí ona. Stal jsem se mrzutým, nic mě nebavilo. Křičel jsem na děti, nechtěl se bavit se ženou. Nechtělo se mi už vůbec nic. Jenže jsem nic neudělal a jednoho dne byla pryč. Definitivně jsem ji ztratil. Chvíli jsem ji zoufale hledal. Pak už jen hledal. A nakonec už jen tichá rezignace.

Stal jsem se cynickým, nezajímalo mě vůbec nic. Už jsem se smířil s tím, že jsem prohrál. Jenže pak se stal zázrak. potkal jsem ji. Mého anděla. Se smutnou tváří a nesmírně unaveného. Ale plného optimismu a touhy. Touhy po lepším životě. Znovu  mi vlila krev do žil, znovu dokázala vykouzlit na mé tváři úsměv. Stokrát jsem se sám sebe ptal, nezdá se mi to? A sto a jedenkrát si odpovídám, že nezdá. Opravdu, je to ona. Je to můj andílek, moje hvězdička, kterou jsem podvědomě hledal celý život. Jenže život není černobílý. Bojím se, že ztratím nejenom své sluníčko, ale i to, čeho jsem si nevážil. Něco, čeho jsem měl plné dlaně a přesto mi nakonec zůstaly prázdné ruce. Nic není tak jednoduché a já se strašně bojím, že o tebe přijdu. Jsem blízko, tak blízko dívky svých snů.

Teprve teď jsem pochopil, že bez ní ani ten drsný chlap, ani obyčejný kluk, nedokážou žít. Bez ní je svět tak prázný, šedý, bezbarvý. Cítím se bez ní vyprahlý a pustý, opuštěný a sám. Bez tebe nedokážu žít, budu tě hýčkat a rozmazlovat, budu tě na rukou nosit a nedovolím, aby ti ubližovali. Budu ti stále nablízku a nikdy tě neopustím. Nedovolím, aby ti zmizel úsměv z tváře a aby se tam usadil smutek. Nikdy nedopustím, abys byla tak unavená. Budu tě milovat, dokud budu dýchat, budu tě milovat do konce světa a ani potom nepřestanu. Už nechci být bez lásky, už vím, jak je to smutné a zoufalé. A udělám pro to vše, všechno možné i nemožné. Už nechci být sám. Chci být s tebou. Lásko moje.

Kde jsi, kde tě najdu? Už se mi neschovávej.

Rubriky: Jiskření, Zamyšlení | 1 komentář

Strach

Něčeho se bát je normální. Každý má svůj větší či menší strach. Někdo se bojí vlastní ženy, jiný konce světa. Kolik je na světě lidí, tolik je i strachů. Jen jeden strach máme všichni společný.

Strach z neznáma…

Každý strach se dá překonat, zkrotit, jen ne ten z neznáma. Je to tak nějak zařízeno, že většina lidí má strach ze sebemenší změny. Protože každá změna přináší nejistotu, co nás čeká, jaké neznámo na nás vybafne. I já mám rád svůj klídek, neochota cokoliv změnit nabyla hrozivých rozměrů. A všechno okolo, mě utvrzuje, že mám pravdu. Radši tu zoufalou a svým způsobem hroznou a mizernou jistotu, než udělat krůček navíc. Proč se vlastně bojíme zjistit, co se nachází za nejbližším rohem, v nebližším okamžiku? Co nutí partnery žít ve vztahu bez lásky a vzájemného porozumění. Proč žena nedokáže opustit muže, který se umí jen litovat a vlastní žena je mu dobrá tak akorát jako kuchařka a pradlena? Co vlastně takový pár drží pohromadě? A proč spolu vlastně žijí manželé, jejichž děti odrostly a oni si najednou nemají co říct.

Většina lidí se bojí změny. Strašně se bojí. Děsí je představa, že by něco vykolejilo ten jejich vagónek. Já to znám, moc dobře to znám. Hrůza ze změny vám nedovolí udělat to, o čem sníte za smutných a prázdných večerů. Tento strach vám svazuje ruce i nohy, vypíná myšlení. A tak žena sebelítostivého muže nedokáže opustit, přestože ví, že on ji nemiluje a že toho bude jednou hořce litovat. Proto spolu žijí manželé celé čtyři roky, aniž by se cokoliv změnilo, jen narůstá to hrozivé ticho neporozumění. Vymlouváme se na všechno možné, na dorustající děti, na přijímací zkoušky syna, nesplacené hypotéky. Jakákoliv záminka, byť sebepitomější je nám dobrá.

Když už uděláme první krok, najednou máme pocit, že všechno musíme vzít zpět. Že nás ta změna zahubí. Další kroky se stávají těžší a těžší, až se nakonec zastavíme. Zase se roztočí kolotoč omluv, dokonce začneme do toho tahat zdravý rozum. A nakonec se ocitneme v naprostém bezčasí, uprostřed divokého proudu a břehy jsou v nedohlednu. Ani ten pro nás zdánlivě spásný, který jsme opustili, ani ten vysněný, ke kterému jsme našli odvahu se vydat. A tak se potácíme, zoufale vyléváme vodu z naší loďky života a přitom nám uniká, že se potápíme, že se nám naše lodička nejistých jistot rozpadá. A čím dříve to pochopíme, tím máme větší šanci na záchranu. Asi nemá smysl se vracet, protože už nikdy nebude nic stejné jak bylo.  Zatímco se plácáme uprostřed proudu, kolem nás letí život.

Zkusme najít tu odvahu vzít život do vlastních rukou. Nechť smutní a nemluvní manželé ukončí to trápení, které nemá konce. Možná můžou zkusit zjistit, kde se stala chyba. Ale na to už může být pozdě, už si jsou si navzájem lhostejní, možná se už nenávidí. Ať se zkusí podívat ta žena na svůj dosavadní život. Co vlastně prožila, jak každý den spěchá z práce aby nakoupila, uvařila, vyprala a poklidila. Kdy naposled se jen tak vydala na procházku. Kdy naposled cítila to úžasné chvění celého těla, když se dotýkala muže, který ji miluje, který by pro ni pohnul Zeměkoulí. Kdy se ti manželé naposled milovali z lásky a ne proto, že se to sluší. Kdy žena i manželka dostali kytičku jen tak, jen proto, že jsou tady? Jsou tihle partneři si ještě schopni říct, jak jeden druhého potřebují, že jeden druhého miluje? Že ten druhý je střed jeho světa? Kdy se na sebe jen tak usmáli a dali si pusu z čiré radosti, že jeden má toho druhého?

Přestaňme se vymlouvat na rozum, na ekonomickou nutnost. Každý rébus má své řešení. A je jedno, jestli je dobré nebo špatné. A hledejme, nepřestávejme hledat. Přece na světě se musí vyskytovat aspoň jeden člověk, který by vás miloval, pro kterého byste byli celý jeho život. Zahoďte strach z neznáma. Neriskujte, že i když ho poznáte, radši otočíte hlavu na stranu, abyste si nerozbili ten váš pokoj a klid. Takového člověka potkáte jednou za život. Rozhlédněte se kolem sebe, vždyť je tu tolik krásných věcí. Věcí, které ubiti šedí našich smutných životů nechceme vidět, protože nám příliš bolestně připomínají, co jsme ztratili a nemůžeme najít. Přestaňme závidět líbajícím se párům na lavičkách. Udělejme ten krok do neznáma. Nebojme se oslovit člověka, který už jen svojí přítomností zamotá hlavu a vhání ruměnec do tváří. Nestyďme se za své city a nebojme se je projevit. Vždyť jsme tu jen jednou a své omyly už nebudeme moct napravit. Neschovávejme svoje já za kamenné tváře a falešný úsměv, nebojme se vyjádřit své city. Buďme jisti, že kdo si je nezaslouží, tak jim stejně neporozumí. A kdo je umí přijímat celou svou duší, tomu stačí maličko, i jen nesmělý úsměv.

Nesmírně obdivuji jednu mladou dámu. Po osmi letech zdánlivě idylického manželství potkala toho pravého. A nebála se zahodit všechno za hlavu. A šla s tím mužem snít svůj sen. Je šťastná. Nesmírně šťastná. Když jsem ji viděl před léty, byla to předčasně zestárlá petatřicátníce, s názory stoletého kmeta. Chodila v usedlém oblečení, bylo jí snad 60 let. Teď jsem jí potkal před týdnem, měli jsme domluvené kamarádské (bohužel) rande. Nepoznal jsem jí. Stál jsem před ní a neviděl jsem ji. Musela na mě zamávat. Rozkvetla do krásy, tvář se jí rozjasnila. Bylo to neuvěřitelné, v očích měla malé ohníčky. Celá zářila štěstím. Z chvilkového setkání bylo celé odpoledne. Záviděl jsem ji. A ona byla pro mne tím posledním impulsem, abych udělal ten první krok do neznáma. Strašně se toho bojím, ale jsem šťastný z toho, že jsem našel odvahu vzít konečně život do vlastních rukou. Udělejte ten krok do neznám, vy smutný andílku s unavenou tváří, ze které se vytratil všechen jas a zbyl jen smutek, vy nešťastní manželé, kteří už k sobě nehledáte cestu. Udělejte něco, byť bláznivé a šíleného. Protože změna je život, nehybnost je prvním příznakem smrti.

Nebojte se, je to nesmírně těžké a chce to spoustu vnitřní síly. Úplně vás to rozhodí, možná se dostanete do problémů, o kterých jste ani netušili, že mohou existovat. Přesto ten pocit, že zase kormidlujete tu svoji lodičku, ten je k nezaplacení. Najednou kolem sebe uvidíte spoustu krásy, na kterou jste neměli čas. A určitě tam v dáli na vás někdo čeká. Někdo, kdo vás zase bude mít rád, vaše nové sluníčko i hvězdička, princezna Pampeliška i ten chrabrý rytíř. Nebojte se, kdo nic nedělá, tak už nic nezažije. A když to nevyjde, budete chvilku, možná delší chvíli, nesmírně smutní. A pak začnete znovu a znovu. Protože se už nebudete bát hledat to neznámo.

I já dělám první tápavé krůčky do neznáma. Potácím se, vracím se, abych zase šel kupředu. I já mám svého andílka, své sluníčko, pro kterého bych postavil znovu pyramidy. Já taky vím, že je to skoro beznadějné, přesto si hýčkám tu malinkou jiskérku naděje a jdu za ní. Mám svůj život ve svých rukách. Hvězdičko, počkáš na mě?

Každý hledáme svůj ostrov štěstí a lásky. Málokdo ho však dokáže odlišit od ostrova jistoty a klidu. Jen málokdo.

Psáno ve tři hodiny ráno, nemoha spáti. Hlavou se mi honí roztodivné, jen ne veselé myšlénky. Došel jsem na rozcestí a vydávám se do neznáma. Držte mi všechny palečky, co najdete, já vám je držím už teď…

 

Rubriky: Jiskření, Nezařazené | 1 komentář

Omlácen životem

Někdy rok, dva roky po svadbě se nějak dostala na pořad dne nevěra. Oba dva jsme ji vehementně oduzovali. Nedovedl jsem si vůbec představit, že bych si pořídil bokovku. Brali jsme to jako největší zradu.

V jednom z mých mnoha zaměstnání se do mě zamilovala kolegyně. Bláznivě, krásně a beznadějně. Drobounká překrásná hnědovláska s vlasy dlouhými jak sen. S úžasným smyslem pro humor, nezkazila žádnou legraci, ta vitalita a optimismus z ní jen zářily. Oba jsme věděli, že nemáme naději, já dvě malé děti, stále zamilovný do své ženy, ona nechtěla rozbourat manželství. Bylo to krásné a beznadějné. Ani jeden jsme tenkrát nenašli odvahu jít dál než po políbení. I když úžasné, dlouhé a vášnivé, bylo poslední. Stáli jsme před vchodem do domu, kolem padal sníh a bylo nám do breku. Oba jsme věděli, že je to konec. Dali jsem přednost rozumu. Jediné štěstí pro mne bylo, že do půl roku jsem odešel do jiného zaměstnní, jinak bych se asi zbláznil. Dnes si už ale nejsem jistý, jestli jsem udělal dobře.

Dnes už ani nikoho nesoudím.

Spadnete do toho, ani nevíte jak. Stačí jeden náhodný letmý dotyk a vzplanete plamenem. I když jste kolem sebe dva roky bez zájmu chodili, dokonce byla i drobná antipatie, v jednou neuvěřitelném okamžiku je všechno pryč a oba jste ztraceni. Dnes už si netroufám nikoho odsoudit ani mu radit. Je to nepřenositelné a je jen na vás, jak se s tím vypořádáte. Ale věřte, že potom už nebudete nikdy stejný nebo stejná jako předtím. Už nic nebude stejné. Tohle vás už navždy poznamená.

Jediné, co vám mohu poradit, schovejte si někam to nejkrásnější, co jste zažili, to už vám nikdo nevezme. A pokud máte oba odvahu, zkuste to, jděte do doho. Jinak si budete celý život vyčítat, že jste možná promarnili životní příležitost. A to je mnohem horší než, když to nevyjde. Stále ještě pak budete mít šanci to napravit. Ale když to nezkusíte, už ji mít nebudete.

Dneska už nedokážu odsoudit nevěru. A je jedno, jestli to skončilo jen na letmých dotycích a necudných myšlenkách. Srdci se těžko poroučí a to naštestí občas dokáže vypnout ten otravný a racionální mozek. Vždyť jinak by byl život nesmírně nudný.

Rubriky: Jiskření, Zamyšlení | 1 komentář