Bylo nebylo. Byla jedna… já vlastně nevím jak začít. Ten rozjezd mě vždycky ničí. Než něco smysluplného vytvořím, uteče mi niť příběhu. A když už konečně tu niť chytnu a začnu s pomocí ní soukat osnovu příběhu, ztratím člunek, pointu mého příběhu a jsem vlastně tam, kde jsem začal. O pár hodin starší (nemůžu bohužel říct, že moudřejší) sedím s prázdným papírem před sebou . Postupem času se plní koš po mě pravici, aby posléze nezadržitelně přetekl. Editor mi posléze hrdě sdělí, že jsem již napsal 85 slov. Prázdných slov, slov nemajících obsah ani formu.
Stejně tak, jako většina sdělení jímž nás bombardují naši blízcí a vzdálení. Jsme zavaleni lavinou slov, vět a významého mlčení. Tisíce slov a denně útočí na naši nebohou kůru mozkovou. Slov, která dávno stratila svůj význam a stala se jen bezvýznamnou kulisou našeho života. Buší na bubínek, rozechvívají kovadlinku. Náhle se v té záplavě písmenek a číslic cosi objeví. Malinký ostrůvek zoufalství. Tiché volání o pomoc. Podprahový signál, který není slyšet. Ale je tady. A my ho slyšíme. postupně sílí a zatlačuje vše do pozadí. Najednou ucítíme, že někdo nás volá o pomoc. Tichounce a ve skrytu, s obavou z nevysloveného.
Zmocňuje se nás nepokoj, cítíme, že něco není v pořádku. Jenže co? Kdo tu vlastně volá o pomoc? Nezdá se nám to všechno. Silou vůle se přesvědčujeme, že se nám to jen zdálo, nepokoj mizí někam do dáli a na náš mozek se znovu vrhá lavina slov. Jenže červíček pochybností již začal svou zkázonosnou činnost, již zahájil destrukci našeho pokoje a vyrovnanosti. Znovu v té záplavě slov slyšíme onu prosbu plnou tichého zoufalství. Nervózně se rozhlížíme kolem sebe. Kdo nás to vlastně volá? A volá to nás? Nezapletli jsem se do nečeho, co jsme neměli slyšet? A hlásek sílí a je slyšet stále více a více. A najednou s překvapením slyšíme své jméno. Znovu a znovu otáčíme hlavou jako holub na báni a hledáme onu spřízněnou duši, duši jenž nás zoufale volá. Rozeběhneme se, ale ať bežíme kterým chceme směrem, k onomu tajemnému hlasu se nepřiblížíme ani o metr. A pak náhle ten hlas poznáme, úžasem ztuhneme v kus ledu. Náhle si s hrůzou uvědomíme, že ono volání se vytrácí a slábne. Je stále tižší a nesmělejší a až v jednom krátké záblesku zmizí docela.
Zaplaví nás povodeň pochybností. Opravdu jsme ten hlas slyšeli? Opravdu volal nás? Třeba nás ošálilo jen naše podvědomí. Možná to byl jen sen. Nebo ne? Copak už nedokážeme vyslyšet své blízké, když nás volají beze slov. Copak už nepoznáme, kdy je jim ouzko, kdy volají o pomoc. To radši schováme hlavu do písku a děláme, že jsme nic neslyšeli? Čeho se vlastně bojíme? Že budeme podivíni, kteří nezištně pomůžou? Že jsme dobře nerozuměli onomu volání o pomoc? Radši se budeme řídit heslem, kdo nic nedělá, nic nezkazí? Stojí vlastně onen člověk o pomoc? Vždyť nás volal beze slov. Zda se, jak by jsme ztratili schopnost empatie, umění vcítit se do pocitů toho druhého. Jenže ani druhá strana nám to neusnadňuje, jako by se styděla za své city, za svou nemohoucnost a zoufalství. Jako by se bála přiznat, že je v koncích, že potřebuje naši pomoc.
Skrýváme naše city, schováváme své nedostatky. Bojíme se vyjádřit své touhy a obavy, schováváme se za prázdná slova, nic neříkající fráze. Tvaříme se, že vše je v pořádku, ačkoliv naším nitrem zmítají bouře. Své zoufalství schováváme za hloupé vyčtené věty z knih stejně hloupých a bezobsažných. Copak jsme zapoměli, že toho druhého nemilujeme pro jeho dokonalost, ale pro ty drobné nedostatky. Trošku hlasitější smích, rozcuchané vlasy, lehounká paličatost. Ne ty naše skvělé a neocenitelné vlastnosti, ale ty naše malinké škobrtnutí, ta odvaha si to přiznat, že nejsme tak dokonalí a na druhou stranu schopnost se oddat sobě navzájem, to je to, co nás k sobě přitahuje. Přesto se toho bojíme. Zalézáme do svých ulit, do těch skořápek i se svou bolestí a strachem. A zalezlí v těchto skořápkách se svým zoufalstvím neslyšíme ona tichounká volání o pomoc. Sami voláme o pomoc, ale nejsme si jisti, jestli chceme, aby nás někdo slyšel.
Vylezme z těch ulit našich zmatků a zoufalství. Chytněme onoho člověka, kterého v duchu prosíme o pomoc, chytněme ho za ruku. A nebojme se mu říct o pomoc. To tiché bezhlasé volání slyší málokdo a ještě míň lidí mu porozumí. Nehrajme si, na něco, co se nám z duše příčí, na něco, co ve skutečnosti nejsme. Buďme taky jednou svoji.
Nebudete litovat.