Strach

Něčeho se bát je normální. Každý má svůj větší či menší strach. Někdo se bojí vlastní ženy, jiný konce světa. Kolik je na světě lidí, tolik je i strachů. Jen jeden strach máme všichni společný.

Strach z neznáma…

Každý strach se dá překonat, zkrotit, jen ne ten z neznáma. Je to tak nějak zařízeno, že většina lidí má strach ze sebemenší změny. Protože každá změna přináší nejistotu, co nás čeká, jaké neznámo na nás vybafne. I já mám rád svůj klídek, neochota cokoliv změnit nabyla hrozivých rozměrů. A všechno okolo, mě utvrzuje, že mám pravdu. Radši tu zoufalou a svým způsobem hroznou a mizernou jistotu, než udělat krůček navíc. Proč se vlastně bojíme zjistit, co se nachází za nejbližším rohem, v nebližším okamžiku? Co nutí partnery žít ve vztahu bez lásky a vzájemného porozumění. Proč žena nedokáže opustit muže, který se umí jen litovat a vlastní žena je mu dobrá tak akorát jako kuchařka a pradlena? Co vlastně takový pár drží pohromadě? A proč spolu vlastně žijí manželé, jejichž děti odrostly a oni si najednou nemají co říct.

Většina lidí se bojí změny. Strašně se bojí. Děsí je představa, že by něco vykolejilo ten jejich vagónek. Já to znám, moc dobře to znám. Hrůza ze změny vám nedovolí udělat to, o čem sníte za smutných a prázdných večerů. Tento strach vám svazuje ruce i nohy, vypíná myšlení. A tak žena sebelítostivého muže nedokáže opustit, přestože ví, že on ji nemiluje a že toho bude jednou hořce litovat. Proto spolu žijí manželé celé čtyři roky, aniž by se cokoliv změnilo, jen narůstá to hrozivé ticho neporozumění. Vymlouváme se na všechno možné, na dorustající děti, na přijímací zkoušky syna, nesplacené hypotéky. Jakákoliv záminka, byť sebepitomější je nám dobrá.

Když už uděláme první krok, najednou máme pocit, že všechno musíme vzít zpět. Že nás ta změna zahubí. Další kroky se stávají těžší a těžší, až se nakonec zastavíme. Zase se roztočí kolotoč omluv, dokonce začneme do toho tahat zdravý rozum. A nakonec se ocitneme v naprostém bezčasí, uprostřed divokého proudu a břehy jsou v nedohlednu. Ani ten pro nás zdánlivě spásný, který jsme opustili, ani ten vysněný, ke kterému jsme našli odvahu se vydat. A tak se potácíme, zoufale vyléváme vodu z naší loďky života a přitom nám uniká, že se potápíme, že se nám naše lodička nejistých jistot rozpadá. A čím dříve to pochopíme, tím máme větší šanci na záchranu. Asi nemá smysl se vracet, protože už nikdy nebude nic stejné jak bylo.  Zatímco se plácáme uprostřed proudu, kolem nás letí život.

Zkusme najít tu odvahu vzít život do vlastních rukou. Nechť smutní a nemluvní manželé ukončí to trápení, které nemá konce. Možná můžou zkusit zjistit, kde se stala chyba. Ale na to už může být pozdě, už si jsou si navzájem lhostejní, možná se už nenávidí. Ať se zkusí podívat ta žena na svůj dosavadní život. Co vlastně prožila, jak každý den spěchá z práce aby nakoupila, uvařila, vyprala a poklidila. Kdy naposled se jen tak vydala na procházku. Kdy naposled cítila to úžasné chvění celého těla, když se dotýkala muže, který ji miluje, který by pro ni pohnul Zeměkoulí. Kdy se ti manželé naposled milovali z lásky a ne proto, že se to sluší. Kdy žena i manželka dostali kytičku jen tak, jen proto, že jsou tady? Jsou tihle partneři si ještě schopni říct, jak jeden druhého potřebují, že jeden druhého miluje? Že ten druhý je střed jeho světa? Kdy se na sebe jen tak usmáli a dali si pusu z čiré radosti, že jeden má toho druhého?

Přestaňme se vymlouvat na rozum, na ekonomickou nutnost. Každý rébus má své řešení. A je jedno, jestli je dobré nebo špatné. A hledejme, nepřestávejme hledat. Přece na světě se musí vyskytovat aspoň jeden člověk, který by vás miloval, pro kterého byste byli celý jeho život. Zahoďte strach z neznáma. Neriskujte, že i když ho poznáte, radši otočíte hlavu na stranu, abyste si nerozbili ten váš pokoj a klid. Takového člověka potkáte jednou za život. Rozhlédněte se kolem sebe, vždyť je tu tolik krásných věcí. Věcí, které ubiti šedí našich smutných životů nechceme vidět, protože nám příliš bolestně připomínají, co jsme ztratili a nemůžeme najít. Přestaňme závidět líbajícím se párům na lavičkách. Udělejme ten krok do neznáma. Nebojme se oslovit člověka, který už jen svojí přítomností zamotá hlavu a vhání ruměnec do tváří. Nestyďme se za své city a nebojme se je projevit. Vždyť jsme tu jen jednou a své omyly už nebudeme moct napravit. Neschovávejme svoje já za kamenné tváře a falešný úsměv, nebojme se vyjádřit své city. Buďme jisti, že kdo si je nezaslouží, tak jim stejně neporozumí. A kdo je umí přijímat celou svou duší, tomu stačí maličko, i jen nesmělý úsměv.

Nesmírně obdivuji jednu mladou dámu. Po osmi letech zdánlivě idylického manželství potkala toho pravého. A nebála se zahodit všechno za hlavu. A šla s tím mužem snít svůj sen. Je šťastná. Nesmírně šťastná. Když jsem ji viděl před léty, byla to předčasně zestárlá petatřicátníce, s názory stoletého kmeta. Chodila v usedlém oblečení, bylo jí snad 60 let. Teď jsem jí potkal před týdnem, měli jsme domluvené kamarádské (bohužel) rande. Nepoznal jsem jí. Stál jsem před ní a neviděl jsem ji. Musela na mě zamávat. Rozkvetla do krásy, tvář se jí rozjasnila. Bylo to neuvěřitelné, v očích měla malé ohníčky. Celá zářila štěstím. Z chvilkového setkání bylo celé odpoledne. Záviděl jsem ji. A ona byla pro mne tím posledním impulsem, abych udělal ten první krok do neznáma. Strašně se toho bojím, ale jsem šťastný z toho, že jsem našel odvahu vzít konečně život do vlastních rukou. Udělejte ten krok do neznám, vy smutný andílku s unavenou tváří, ze které se vytratil všechen jas a zbyl jen smutek, vy nešťastní manželé, kteří už k sobě nehledáte cestu. Udělejte něco, byť bláznivé a šíleného. Protože změna je život, nehybnost je prvním příznakem smrti.

Nebojte se, je to nesmírně těžké a chce to spoustu vnitřní síly. Úplně vás to rozhodí, možná se dostanete do problémů, o kterých jste ani netušili, že mohou existovat. Přesto ten pocit, že zase kormidlujete tu svoji lodičku, ten je k nezaplacení. Najednou kolem sebe uvidíte spoustu krásy, na kterou jste neměli čas. A určitě tam v dáli na vás někdo čeká. Někdo, kdo vás zase bude mít rád, vaše nové sluníčko i hvězdička, princezna Pampeliška i ten chrabrý rytíř. Nebojte se, kdo nic nedělá, tak už nic nezažije. A když to nevyjde, budete chvilku, možná delší chvíli, nesmírně smutní. A pak začnete znovu a znovu. Protože se už nebudete bát hledat to neznámo.

I já dělám první tápavé krůčky do neznáma. Potácím se, vracím se, abych zase šel kupředu. I já mám svého andílka, své sluníčko, pro kterého bych postavil znovu pyramidy. Já taky vím, že je to skoro beznadějné, přesto si hýčkám tu malinkou jiskérku naděje a jdu za ní. Mám svůj život ve svých rukách. Hvězdičko, počkáš na mě?

Každý hledáme svůj ostrov štěstí a lásky. Málokdo ho však dokáže odlišit od ostrova jistoty a klidu. Jen málokdo.

Psáno ve tři hodiny ráno, nemoha spáti. Hlavou se mi honí roztodivné, jen ne veselé myšlénky. Došel jsem na rozcestí a vydávám se do neznáma. Držte mi všechny palečky, co najdete, já vám je držím už teď…