Odcházení

Odešel jsem. Mám zlomené srdce, prázdno v duši a pustý nový byt. Možná silná slova, ale ji mi nesmírně smutno. Jsem sám.

Sám. Po spoustě let společného života se něco stalo. Stále svou ženu miluji, a asi nikdy nepřestanu. Mám ji příliš hluboko pod kůží. To se nedá vymazat ani zapomenout. Já ani nechci. Chci si uchovat krásné vzpomínky na společně prožitý život. Vše krásné, co jsme spolu prožili, vše nádherné. Náhodné seznámení po nevydařeném silvestru, zimní koulovačku v drahém kožichu. Desítky a desítky výletů. První svádění, nesmělé dotyky. První trochu nešikovné políbení. První milování. Tisíce a tisíce nádherných vzpomínek, které si chci uchovat. Narození dětí… pokračoval bych do nekonečna.

Stále si nedovedu vysvětlit, co se stalo. Najednou jsem se nedokázal bavit se ženou, najednou jsem nevěděl, co jí říct. Nedokázal jsem jí říct, jak jí miluji. Nedokázal jsem ji pohladit, ačkoliv jsem po ní nesmírně toužil. A bylo to čím dál tím horší. Sám sobě jsem se hnusil. Nedokázal jsem jí přijít na oči, jak jsem se styděl. Marně jsem hledal záchranný kruh, topil jsem se a spása nepřicházela. Nikdo mi nepodal pomocnou ruku, nikdo nehodil kruh, nikdo nic neviděl. Už jsem s tím nedokázal žít, nedokázal jsem pohlédnout ženě do očí, abych se nestyděl. Její láska ke mně pomalu vyhasínala. Trápili jsme se všichni, nejvíc děti. Nakonec jsem to nevydržel a odešel. Nevím, jestli jsem udělal dobře nebo ne. To snad ukáže čas. Nevím.

Takový tichý smutný konec …