Touha, sen. Slova, která voní kouzelným příslibem tajemného. Něco, na co bychom neměli zapomínat ve shonu všedního dne. Naše sny se ztratily ve hromadách účtů, špinavého nádobí a neochoty naslouchat svému nitru. Kam zmizely ty sny malých kluků být kosmonautem anebo aspoň námořníkem. Kde je ten kapitánský můstek, na kterém stojím, já kapitán zaoceánské plachetnice. Malinko to ve mě zadoutnalo, když jsem stál v Londýně vedle slavného čajové kliperu Cutty Sark. V ten moment jsem se viděl na nekonečné pláni Indického oceánu s podpalubím plným toho nejlepšího čaje. Jenže pak jsme šli zase dál a už jsem nikdy tu slavnou loď nepotkal.
Jako trochu větší jsem chtěl být mašinfírou. Můj dědeček, starý tramvaják, odkojený bohumínskými úzkokolejkami, mě naučil milovat vlaky. Dokázal jsem na starém svinovském mostě prostát celé hodiny a snít o tom, jak sedím v kabině krásné Bobiny a řítím se užasnou rychlostí tenkrát slavným rychlíkem Ostravan do hlavního města. Jindy jsem seděl za řídícím pultem silné lokomotivy táhnoucí nekonečný had nákladních vagónů. Často jsem sedával v Polance u železničního mostu a do snů mi duněly projíždějící vlaky.
Když jsem byl o nějaký ten týden starší, své sny a touhy jsem někde ztratil. Nevím, kdy jsem je začal ztrácet, kdy přestaly za mnou přicházet. Nehýčkal jsem je, nepěstoval jsem si je a zanedbával jsem je. A sny a touhy mě potichočku a beze slova rozloučení jednoho dne opustily. Když jsem to zjistil, bylo už pozdě, byly nenávratně pryč, ani lísteček na rozloučenou nenechaly. Smutnil jsem za nima dlouho, dlouho. Ale nic netrvá věčně a koloběh práce, rodiny, neurovnaných vztahů je definitivně pohřbil.
Jenže bez snů se nedá žít. Člověk by měl po něčem toučit. Mít nějaký cíl, byť se jeví nedostižným. A tak polehoučku a potichoučku, abych je nevyplašil, jsem začal své sny opět hledat. Uplynulo mnoho roků, kdy už jsem ztrácel naději, že je vůbec někdy spatřím. Byly období, kdy jsem propadal beznaději. Rozsypávalo se mi pod rukama vše, rodina, práce, kamarádi, byly dny, když jsem nevěděl, jak dál. Bylo to, jako se snažit zastavit řítící se lavinu holýma rukama. Když už jsem byl opravdu na dně, hluboké bylo, že si to nedovedete představit, tak jsem je našel. Mé sny se choulily na tom nejhlubším dně, celé ty roky tam na mě trpělivě a oddaně čekaly. A já jsem už neváhal a vynesl jsem je zpět nahoru do nejvyšších pater svého života, kam vždycky patřily. Protože beze snů se život stává šedivým a jednotvárným. Sny, to nejsou jen touhy, to je zárodek naděje, nesmírně křehké naděje, že nás něco hezkého a kouzelného čeká.
Vždyť bez té křehké naděje, která nám plní sny, bychom přicházeli o vše krásné. O snění, o naději, o touhy. A sny se mají plnit, člověk si musí splnit nejprve vlastní sny, aby měl dost sil na plnění snů těch druhých. Obráceně to nefunguje, zbude z vás je prázdná slupka, budete jak vymačkaný citrón. Plňte si své sny, nebojte se jich, jsou jen vaše, ony vám neublíží, ony vám pomáhají.
Možná se vám zdá legrační, jak tady životem otřískaný, citově vyprahlý padesátník, se snaží vyznat ze svého, někdy ne zrovna vázaného, spíše brožovaného, života. Některé listy už z vazby vypadly, pro některé smutnit nebudu, některé ztracené listy mě dost poznamenaly a nikdy nepřestanu litovat jejich ztráty. Ale našel já jsem svůj sen, ten který jsem zbabělele před mnoha lety opustil a teď si ho hýčkám, opatruji a rozmazluji. Už ho nepustím. Protože je to můj sen, moje naděje, moje nejskrytější touha. A ať už to dopadne jakkoliv, jsem tomu snu nesmírně vděčný, že se ke mně vrátil. Že ve mně probudil to, o čem jsem si myslel, že je to nenávratně pohřbeno někde hluboko v mojí duši. Sen o tom, že můžu mít rád, že zase vidím krásu druhých, že zase bojouji za svůj sen. Bojuji, i když se boj jeví býti beznadějným, raduji se z každého dne, kdy si plním své sny.
Co na závěr? Ten si musí udělat každý sam. Zkuste si udělat takovou malou inventuru, na chvilku se zastavit a zkusit si říct: Stojí mi to všechno za to? Nejde to jinak? Aspoň to zkuste, budete překvapeni.
A proč ten slon v porcélánu? No, abych pravdu řekl, ten slon v porcelánu jsem já. Asi jsem dneska udělal něco, co jsem nechtěl. Mám strach, že jsem někomu moc ublížil. Někomu, na kom mi nesmírně záleží, někomu, kdo si zaslouží být hýčkán a milován. Slovo je někdy mocná zbraň, mocnější než tušíte. Jediným neuváženým slovem můžete své sny rozmetat na milión kousků, jenž už nikdy nesložite dohromady.
Pingback: Slon v porcelánu | Nostalgická Ostrava