Někdy mám pocit, že jsem starší jak ostravské uhlí.
Docela mi chybí to panoráma dolů, hutí a lanovek. Chybí mi bezstarostnost přelomu 70. a 80. let. Chybí mi to nadšení, kterým jsme překypovali, ta touha každý den objevovat něco nového. Nežilo se tu ani tenkrát lehce, Ostrava byla vždycky drsná.
Jenže všechno už je nenávratně pryč, Ostrava, lásky, touhy i ta nejtajnější přání. Už jen přežíváme. Zapoměli jsme snít, zastavit se, rozhlédnout.
Nemluvíme spolu, žijeme vedle sebe. Ztratili jsme své touhy, své lásky. Už nedokážeme říct to prosté „miluji Tě“. Přežíváme. Nic ví. Dny jsou pro nás šedivé korálky, navlečené na nitce všedních dnů. Jeden jako druhý, třetí, čtvrtý …
Nezbylo nic, jen ty nostalgické vzpomínky a černobílé fotky.
Opravdu to muselo takhle skončit? To už nemáme žádnou naději?
Protože bez naděje, bez snů, je život nesmírně smutný a šedý.
Život si s náma občas divně zahrává. Člověk má plno plánů a ještě více snů. A snaží se je tu s větší, tu s menším úspěchem realizovat. I tenhle web měl být můj malý sen. Splněný sen. Ztřeštěný, bláznivý web, plný radostných pitominek. Smutek měl vstup zakázán. Jenže život mi to zařídil trochu jinak. A tak té radosti tu moc není, jen té melancholie a smutku. Ne vždy se vše podaří, jak byste si představovali. Ale přeze všechno se z toho nakonec stal web o naději. O té maličké, nepatrné jikřičce naděje, kterou má každý z nás v sobě schovanou. O odvaze tu jiskřičku rozfoukat v mocný plamen. O hledání sama sebe. Někde jsme se ztratili, sebe, své sny a naděje. A chceme je znovu nalézt.