Padají kalamitky a Ostrava se oblékla do krásy. Zmizelo všechno ošklivá a vše přikryl jiskřivý sníh.
Zmizely lavičky, zmizely chodníky. Před chvílí vedle mě explodovala malá sopka, vytřelil z ní prťavoučký jorkšír. Něco mi stále chybí na té zimě. Je tu prázdno, někdo tu chybí… Řádící deti.
Je bez nich smutné.
A tak blonckám po Lenince, teda dneska už po Hlavní třídě s nažím se najít, kde jsem vlastně toho svého plechového žebráka zaparkoval.
Radší si zajdu do mlíčňáku na smažák s kakaem. No uznejte, není to skvělá kombinace?
Počasí se začíná kazit a tak radši vyrazím do tepla panlákového, byť z cihel, bytu. Budu zas zadumaně poslouchat milé praskání trubek ústředního topení, otevřu si lahvinku a spokojeně usnu při knížce.
Nafoceno na Silvestra léta Páně 2005 v zafujané Porubě